Quadrax III – Tajemství Konga
3 hlasů, 8.67 průměrné hodnocení (85% skóre)

Autor hry: Alfaline
Rok vzniku: 2000
Platforma: Windows
Verze: 2005 Revision

Quadrax III je vcelku hodně povedený nástupce legendární logické hry Quadrax, od původní hry se však trochu liší jak v ovládání, v grafice, tak i v některých vychytávkách. Tajemství konga je soubor 60 nových levelů včetně editoru jednotlivých kol, takže o zábavu je jistě postaráno. Hra má samozřejmě lepší grafiku než měla dosovská či ZX spectrum verze, rozlišení 1024×768 a funguje bezproblémů ve Windows.

  Quadrax 3 / Alfaline (10,5 MiB, 1 818x)

Popis hry

Ovládání je vcelku jednoduché, ale již nelze hrát ve dvou hráčích najednou na jednom počítači a je nutné mezi postavičkami přepínat a často procházet stejné úseky dvakrát. Nelze tedy už jít zároveň např. po propadající zemi a je nutné pro druhou postavičku hledat alternativní cestu a podobně. Dá se na to samozřejmě zvyknout, ale už to není až tak úplně ten Quadrax, jak ho známe a pamatujeme. Pokud se od tohoto odpoutáte a hru budete tedy hrát sami, pohltí vás množství logických problémů a zápletek na delší dobu a hratelnost se jí nedá rozhodně upřít. Hra obsahuje také kódy do dalších levelů, které fungují jen pro danou instalaci, takže pokud poctově zapisujete, nezapomeňte si hru zálohovat.

Příběh

Celé tohle bláznivé dobrodruž-
ství začalo zhruba před týdnem,
když jsem potkal svého dlouholetého
přítele Andyho. Zrovna se vrátil
z některé ze svých četných expedic,
a pochopitelně mě stáhl do našeho
oblíbeného baru. Probrali jsme, co
se komu přihodilo za dobu co jsme
se neviděli, a Andy se posléze
(a po pár panácích) vytasil s poví-
dačkou o neuvěřitelném objevu, jemuž
je prý na stopě.

“Podívej”, poplácal mě přátelsky
po rameni, “nikomu jinýmu bych to
asi neprozradil, ale na své předpo-
slední expedici v Africe jsem nara-
zil na fakt zajímavý informace
ohledně města Zinj. Jak jistě víš,
spousta cestovatelů a dobrodruhů
považuje jakékoliv informace o tomto
bájném městě za pohádky dobré tak
leda pro děti před spaním, ale dobře
víš, že já jsem se nenechal odradit
a do svého výzkumu vložil všechny
své úspory”.

Pohodlně jsem se posadil, proto-
že jsem Andyho už znal a věděl jsem,
co bude následovat. Andy byl ohledně
hledání bájných pokladů nenapravi-
telný. Ať už se jednalo o poklad
kapitána Kida, Aztécké zlaté doly,
nebo jakýkoliv jiný druh pokladu
či bohatství, on si umínil, že je
najde. Abyste pochopili, Andy není
ani blázen, ani nějaký snílek.
O případném pokladu si dokáže sehnat
neuvěřitelné množství dokumentace
a materiálu (kde to všechno bere
neví nikdo) a teprve po jeho
důkladném prozkoumání se rozhoduje,
jestli existuje alespoň minimální
naděje, že na všech těch pověstech,
báchorkách a vyprávění je aspoň
trocha pravdy. Pokud si spočítá, že
je tu, i třeba minimální, šance,
neváhá vydat velkou část svých úspor
(které zatím v mezidobí svých hle-
dačských eskapád jakožto dobře pla-
cený specialista na bankovní a bur-
zovní trhy nasyslil) na případnou
expedici či průzkum. Pravda je, že
se mu zatím nepodařilo nalézt žádný
z “velkých” pokladů, ale i tak by mu
jeho drobné nálezy závidělo spousta
hledačů pokladů po celém světě.
Poslední dobou byl asi dva roky doma
a teprve nedávno odcestoval někam
do Afriky. Poslouchal jsem tedy,
co z něj vypadne.

“Jak jistě víš, zajímám se teď
delší dobu o Afriku, konkrétně
o oblast Konga. Po většinu historie
nebylo o Kongu nic známo. Staří
Egypťané na horním Nilu věděli pouze
to, že jejich řeka začíná někde
daleko na jihu, v oblasti kterou
nazývali “Země stromů”. Zřejmě
proto, že džungle je tam neobyčejně
hustá a divoká. Během dalších zhruba
čtyř tisíc let se o vnitrozemní
Africe nic dalšího nezjistilo.
V sedmém století našeho
letopočtu přišli do východní Afriky
Arabové aby tam hledali zlato,
slonovinu a otroky. Byli to však
kupci a mořeplavci a do vnitrozemí
se neodvažovali. Nazývali jej
Zinj – Země černých. Oblast bájí
a fantazie. Existovali pověsti
o ohromných lesích a malých
mužíčcích s ocasy, pověsti o horách
které chrlily oheň a barvily oblohu
do černa, o ohromných tvorech
s chlupatými těly a rozpláclými
nosy, o tvorech, kteří byli napůl
levhart a napůl člověk, pověsti
o domorodých tržištích, kde se
prováděl výsek vykrmených lidských
těl a jejich maso se prodávalo jako
lahůdka.
Takové pověsti byly dostatečně
odpudivé, aby udržely Araby na po-
břeží, navzdory jiným pověstem:
o horách třpytících se zlatem,
březích řek zářících diamanty, zví-
řatech mluvících lidskou řečí,
velkých civilizací v džungli, které
oslňovaly nepředstavitelnou nádhe-
rou. Zejména jedna pověst se
v těchto líčeních neustále opakova-
la. Byl to příběh o ztraceném
městě Zinj.”

Zazíval jsem a vyzývavě pohlédl
na hodinky, ale Andy byl ve svém
živlu a nic ho nemohlo zastavit.

Pokračoval: “Podle legendy bylo
město známé Židům doby Šalamounovy
jako město oplývající neuvěřitelným
bohatstvím diamantů. Stezka karavan
od pobřeží k městu byla žárlivě
střežena, předávána z otce na syna
jako posvátné dědictví generace po
generaci. Diamantové doly se však
vyčerpaly a nyní město leželo v roz-
valinách kdesi v temném srdci
Afriky. Těžko schůdné cesty karavan
už dávno pohltila džungle a poslední
kupec který si pamatoval cestu
odnesl své tajemství do hrobu před
mnoha sty lety.
Toto záhadné a lákavé místo
nazývali Arabové Ztracené město
Zinj. Kolem roku 1180 Arab Íbn
Baratu z Mombasy zaznamenal, že do-
morodci v oblasti vyprávějí o ztra-
ceném městě ve vnitrozemí, nazýva-
ném Zinj. Obyvatelé tam prý žili
v bohatství a nádheře a dokonce
i otroci se zdobili diamanty.
V roce 1292 Peršan jménem
Mohammed Zaid uvedl, že diamant
velikosti sevřené pěsti byl vystaven
na ulicích Zanzibaru a všichni
tvrdili, že ho přivezli z vnitrozemí
kde lze nalézt ruiny města jménem
Zinj, a tam lze nalézt takové
diamanty v hojnosti, na zemi a též
v řekách…
V polovině šestnáctého století
se Portugalcům podařilo dostat
poměrně hluboko proti proudu řeky
Kongo, ale dál je pak zastavily
překážky, které zabránily poznání
centrální Afriky po další stovky
let. Mohutné peřeje, nepřátelští
domorodci (navíc kanibalové), horká
a vlhká džungle se svou malárií,
spavou nemocí a spoustou dalších
nemocí decimovali cizí vetřelce
a průzkumné výpravy. Portugalcům
se nikdy nepodařilo do centrálního
Konga proniknout, Nepodařilo se to
ani Britům v roce 1644. Celá výprava
vedená kapitánem Brennem se ztratila
v džungli a víc o ní nikdo neslyšel.
Přesto se čas od času objevila
historka o někom kdo ztracené město
Zinj viděl a o nesmírném bohatství
které tam leží.
Bohužel v dnešní době neexistu-
je jediný hmatatelný důkaz, podle
kterého by se dalo na skutečnou
existenci tohoto města usuzovat.
Teda až do nedávné doby…

Andy na mě významně zamrkal:
“Co bys říkal tomu, udělat si malý
výlet do Afriky? Potřeboval bych
tam někoho, kdo se specializuje
na kryptografii a logistiku,
a pokud vím, máš v těchto věcech
jistou praxi…”
“Na to zapomeň, kamaráde”,
byl jsem rychle hotov s rozhod-
nutím, “dobře víš, že já na tyto
báchorky rozhodně nevěřím a nehodlám
se honit za nějakým mystickým městem
o jehož existenci vypovídají jen
nějaké tisíc let staré zápisky
a podobně. Pokud máš dost peněz
a času, můžeš se vyřádit ty, je
to přece jenom tvoje parketa”,
dloubl jsem si zároveň. Nakysle se
usmál a zalovil v kapse svého saka.
Vytáhl malý kámen a položil ho mezi
nás na stůl. Vzal jsem jej do ruky
a pozorně si ho prohlížel. “Tohle”,
ukázal na kámen, “jsem našel na své
poslední expedici v Africe. Možná
že nepoznáš na první pohled surový
neopracovaný diamant, stejně tak
jako naši celníci”, zasmál se, “ale
můžu tě ujistit, že to diamant
opravdu je. A tam, odkud pochází,
jich je daleko víc!”

No nebudu to dlouho protahovat,
nakonec mě ukecal, a já souhlasil
s výpravou do hlubin Konga. Podle
jeho představ to zase nebylo nic moc
nebezpečného, vrtulník nás dopraví
až téměř na místo, kde už je zřízen
přípravný tábor který vybudovala
jeho minulá expedice. Odtamtud
budeme podnikat malé cesty
do džungle, společně s najatými
domorodými nosiči a dalšími členy
naší expedice…

Pěkně naplánováno. Ale skuteč-
nost je vždy jiná, než ty sebelepší
plány. Po příletu do tábora jsem se
zabydlil v jednom ze stanů které
jsme si přivezli. Několik prvních
dní jsme jen mapovali nejbližší
okolí tábora a podnikli pár malých
průzkumných cest. Ale včera jsme
vyrazili na první velkou několika-
denní výpravu. Andy určil směr,
který byl nejpravděpodobnější pro
nalezení města Zinj a výprava se
ho snažila dodržovat. Přes den jsme
ušli několik kilometrů džunglí
a na noc jsme postavili malý tábor.
A právě v noci se to stalo. Kolem
půlnoci nás probudili neobvyklé
zvuky, které vycházely z džungle
kolem nás. Všichni vyběhli ze stanů
a v matném svitu blikajících
baterek se zmateně rozhlíželi
po okolí. Džungle však byla černá
a neprostupná, jen podivné dunění,
syčení, sípání a jakoby chichotání
se ozývalo ze všech stran. Všichni
byli hrůzou ztuhlí a to především
místní domorodci, z čehož jsem
bystře usoudil, že to určitě
nejsou běžné noční projevy džungle.
Celé toto divadlo bez herců, ale
s notně vyděšenými diváky, trvalo
asi půl hodiny. Poté vše utichlo
a lesem zněl jen obvyklý šum
života nočních živočichů. My jsme
však nezamhouřili oči až do rána.
Jen co se rozednilo, přišel
k Andymu vedoucí naší skupiny nosičů
a tiše mu něco povídal. Zřejmě to
nebylo nic pěkného, neboť se Andy
nesmírně rozčílil. “To snad nemys-
líte vážně, kvůli nějakým pitomým
zvukům to přece nezabalím!” Ještě
několik minut se dohadovali a pak
Andy přišel ke mně. “Zbytek výpravy
se zbláznil, představ si, že se
chtějí vrátit zpět do základního
tábora a co nejdřív tuto oblast
opustit. Hlavní vůdce nosičů furt
cosi blekotá o nějaké pradávné
pověsti a proroctví a já nevím co
ještě. A to jenom kvůli nějakým
nočním zvukům!” “Nezlob se Andy”,
odpověděl jsem, “ale mně to taky
nepřipadlo nějak normální, a myslím
si, že návrat by byl celkem rozum-
né řešení.” “Nesmysl, už nemůžeme
být daleko. Podívej, zbytek výpravy
se sice vrací, ale já pokračuju.

Dohodli jsme se, že počkají v zá-
kladním táboře pět dní a teprve
potom tuto oblast definitivně opou-
štějí. Od základního tábora jsme
vzdáleni necelých osm až deset
kilometrů, to znamená že mám asi
čtyři dny na to, abych dokázal, že
mám pravdu, a že město Zinj je někde
tady v nejbližším okolí.” Při těch
slovech se na mě podíval. “Jdeš se
mnou nebo s nima?” kývnul hlavou
ke zbytku výpravy. Ačkoliv zdravý
rozum jasně naznačoval, že pouštět
se do hlubin džungle ve dvou je
holý nesmysl, bylo mi naprosto
jasné, že Andyho jakýmikoliv logic-
kými argumenty o opaku nepřesvědčím
a nechat ho tady samotného se mi
prostě nechtělo. “Bezva”, zazubil
se, “já věděl že mě nenecháš
ve štychu. Tak vyrazíme!”.
A tak jsme se oddělili od výpra-
vy, která se vracela do základního
tábora a vydali se ve dvou do hlubin
džungle. A já začal sepisovat tento
deník, aby v případě, že se nám něco
stane, zbyly alespoň nějaké záznamy
o našem putování. Silně sice pochy-
buji, že by jej, teda pokud by se
nám něco stalo, tady v hloubi Konga
četl někdo jiný než divoká zvěř, ale
aspoň mám nějakou zábavu a nemusím
myslet stále na to, do jak šíleného
podniku jsem se nechal uvrtat.
Něco po poledni jsme narazili na
zvláštní typ džungle. Nedá se jí
procházet normálním způsobem, ale
tvoří jakési bludiště, kde si musíme
navzájem pomáhat, aby jsme jen
o něco postoupili. Andy tvrdí,
že již jsme velmi blízko města Zinj
a tato džungle měla jen znesnadnit
či zabránit jeho lehkému přístupu.
Uvidím, nakolik se nemýlí…

Den druhý.

Dnes jsme konečně nalezli to, co
asi hledáme. Alespoň Andy si to my-
slí. Narazili jsme totiž na první
známky nějakých starých staveb
a Andy prohlásil, že je to určitě
část města Zinj. Podle jeho výpočtů
se skutečně nalézáme tam, kde si na
mapě poznamenal jednu z možných
poloh tohoto města. Ale něco tady
nehraje. Podle všech dostupných
informací by z města měly být když
už ne rozvaliny, tak alespoň rozpad-
lé a zchátralé stavby. To, co jsme
tady nalezli však ani v nejmenším
nějaké ruiny nepřipomíná. Je pravda,
že některé stavby jsou silně zarost-
lé porostem džungle, ale hlavním
částem staveb jako by se i sama pří-
roda vyhýbala.
Začali jsme tedy s průzkumem
jednotlivých částí budov a brzy jsme
zjistili neuvěřitelnou věc. Nalezli
jsme podivné mechanismy, které jsou
ovládány zvláštními pákami. Na stře-
še jedné z velkých staveb jsme
dokonce našli celou soustavu pák.
Andy s jednou z nich zkusil pohnout
a k našemu velkému údivu páka lehce
překlapla do druhé polohy. Vzápětí
se ozval dunivý zvuk z prostoru pod
našima nohama. Po překonání počáteč-
ního šoku mě Andy začal okamžitě
přemlouvat, ať neblbnu. Řekl jsem mu
totiž, že to balím a že pokud je on
sám blázen, já se dál tohoto šílené-
ho podniku nehodlám účastnit a vra-
cím se. Asi deset minut do mně hučel
a nakonec jsem zůstal. Ne proto, že
bych chtěl, ale protože samotnému by
se mně zřejmě nikdy nepodařilo pro-
jít džunglí nazpět. Otázkou sice je,
jestli se něco podaří i nám dvěma.
Zásoby jídla máme už jen asi na pět
dní a vodu nemáme skoro žádnou.
Naštěstí se dají naše zásoby vody
doplnit v některém z nespočetných
pramenů, které tu tečou. Teď by nám
naši nosiči přišli vhod!
Začali jsme podrobněji zkoumat
funkci záhadných mechanismů a brzy
jsme přišli na to, že jednotlivé
páky ovládají nám zatím neznámým
způsobem velké kamenné bloky, které
se různě posouvají podle toho, za
kterou páku zatáhneme. Princip, na
kterém tyto mechanismy pracují se
nám objevit zatím nepodařilo a po-
chybuji že na něj někdy přijdeme.
Andy zjistil, že soustava pák na
střeše oné velké budovy slouží zřej-
mě jako otvírání vstupu do dalších
částí města. Já se s ním nepřu,
protože s tímto bláznem se nemá cenu
o čemkoliv co se týká města Zinj
hádat. Pravda je ta, že pokud se mu
skutečně podaří průchod otevřít,
nezbude mě nic jiného, než ho
následovat dovnitř…

Den třetí.

Po projití strašným bludištěm
chodeb jsme se dostali hluboko do
vnitřních částí města. Jediná cesta
která zbývá je cesta kupředu, proto-
že cesta zpět je jednoduše nemožná.
Možná že jsme město Zinj a jeho
zvláštní architekturu, určenou k co
nejlepšímu zabránění přístupu
nezvaných hostů, podcenili. Neustále
objevujeme nové záhady a prvky, nad
kterými zůstává rozum stát. Ať už
to jsou různé nášlapné plošinky,
zvláštní výbušné kameny, či podivné
výtahy, poháněné neznámým mecha-
nismem je jasné, že město pro nás
skrývá ještě spoustu překvapení.
Také nás zarazilo, že jsme nenašli
žádnou zmínku či náznak diamantů
a diamantových dolů, k jejichž
ochraně bylo zjevně toto město
určeno. Tak to alespoň tvrdí Andy.
Mne však znepokojuje jiná věc,
a to čas. Je jisté, že cestou zpět
se nedostaneme, a ať je toto město
zajímavé jak chce, k návratu do
základního tábora nám zbývají dva
dny. Pokud se nám nepodaří město
opustit do dvou dnů, pravděpodobně
si všechna jeho tajemství vezmeme
s sebou do hrobu, který bude ležet
někde v těchto ponurých zdech.
Budeme se tedy snažit postupovat
co nejrychleji, ale natolik opatrně,
aby jsme to přežili. Jak už jsme
zjistili, o smrtelné pasti není
v těchto místech nouze…

Den čtvrtý.

Zřejmě jsme se dostali do star-
ších částí města. Jednak se trošku
změnila architektura města, která
připomíná spíše Egyptský styl,
a také se dostáváme do hlubokých
podzemních chodeb, které vedou
neznámo kam. Objevili jsme také
několik nových mechanismů, z nichž
nejzajímavější je jakýsi jeřáb,
kterým se dají kamenné bloky zvedat
a spouštět (no, spíš pouštět). Dou-
fáme, že nám to pomůže najít cestu
dále, neboť k návratu do tábora nám
zbývá už jen jeden jediný den.
Andymu to zdá se vůbec nedochází,
ale já se ho paradoxně snažím popo-
hánět, protože čím dříve najdeme
nějakou cestu ven, tím je větší
pravděpodobnost, že se stačíme
vrátit než zbytek výpravy trvale
opustí tábor.
Nejhorší na tom všem ale je, že
jediná další cesta, kterou jsme
zatím objevili, vede kamsi dolů,
hluboko do temného podzemí…

Den pátý.

Dnešní den má pro nás dvě
zprávy, jednu dobrou a jednu
špatnou. Ta dobrá je, že se nám
konečně podařilo opustit podzemí
města a dostat se na jakýž takýs
povrch, a i když se stále ještě
pohybujeme hluboko v nitru města,
občas se nám podaří zahlédnout
skulinkou ve zdivu stropů sluneční
svit. Ta druhá, daleko horší
zpráva je, že dnes definitivně
končí pětidenní lhůta, kterou jsme
měli na návrat do základního tá-
bora. Zdá se, že i Andymu pomalu
dochází vážnost situace, a jeho
nadšení pro zkoumání dalších
a dalších částí města vychladlo.
Pomalu si začal uvědomovat, že zde
nejspíš zemřeme a tudíž všechny
objevy které učinil se nikdo nedoví.
Musíme ale pokračovat v cestě,
protože jiná možnost není. Nemáme
sice už žádné potraviny, ale spěch
nás žene vpřed bez ohledu na strádá-
ní hladem. Já osobně už nevěřím,
že se odsud dostaneme živí, ale
než nedělat nic, to je lepší snažit
se alespoň o další postup kupředu.
Říká se přece, že naděje umírá
poslední, a tak dokud neuvidím
opuštěný tábor, budu stále věřit,
že se můžeme zachránit. Proto stále
pokračujeme, i když už nás nežene
vpřed ani touha spatřit doly krále
Šalamouna, ani dorazit včas do
základního tábora. Je to jen jakási
setrvačnost, a touha každého živého
organismu udržet se naživu. Jediné
pozitivum na naší pouti je, jak už
jsem řekl, že to vypadá, že se brzy
dostaneme na denní světlo.

Den šestý.

Tak jsme to nakonec přece jenom
dokázali! Po nekonečné pouti ztrace-
ným městem Zinj jsme se na poslední
chvíli stačili vrátit do tábora včas
a společně s ostatními jsme večer
opustili Kongo.
“Furt mě mrzí, že jsme se na
konci nedostali k těm druhým dveřím,
kdoví, co tam je dál, možná i ty
zatracený doly…”, zamyslel se
v letadle Andy. “Nevím jak ty,
ale mě spíš než doly zajímá to, že
jsme živí a zdraví. A pokud jde
o nějakou další expedici, můžeš na
mou případnou účast v klidu zapome-
nout”, podotkl jsem nevraživě.
“Stejně jsi teď utratil veškeré
své úspory, takže doufám, že se na
pár let zase uklidníš…”, dodal
jsem spíše už s úlevou.
“Kolik si myslíš, že bych
mohl dostat za tohle?” zazubil se
Andy a sáhl do své pravé kapsy.
“Víš, našel jsem to na zemi v té
poslední místnosti, než jsme ji
opustili”.
Roztáhl dlaň, na níž ležel velký
nevzhledný kámen velikosti ženské
pěsti. Paprsek slunce, vnikající
okénkem letadla do kabiny se
na chvíli zastavil na povrchu kamene
a já jsem zahlédl nevýslovný třpyt,
který zablesknul z nitra tohoto
šutříku…

Příchozí vyhledávací fráze: